jednorazove

Druhý svět

18. října 2011 v 20:07 | K@at
Je sychraví den a já se vracím jako obvykle domů. Někomu se podzim zdá smutný, trudomyslný...já v tom vidím hmm...zvláštnost, je to kouzelné. Miluju ten pocit, kdy mi vítr čechrá vlasy a neposedně nadouvá sukni. dnes ve škole to bylo fádní a nudné, chce to něco, co by mi vytrhlo tu nudu ze života, ale co? Lidi vídám stejné, učivo je nudné.
"Dobrý den.", pozdravím, když okolo mne jde nějaký muž. Nevšimla jsem si jeho tváře, ale vím že z něj něco vyzařuje, ale co chcete po puberťačce, která zrovna přemýšlí nad nesmrtelností chrousta xd.
Naproti mne jdou dvě holky ze školy,na pozdrav zvednu ruku a pokynu směrem k nim. nevím proč, ale moc mě lidi nemají rádi, teda teoreticky mají, ale jen ti, co jim nezáleží jak dotyčný vipadá a upřímně, existuje takový ještě někdo?
Ogbloha je hrozivě zatažená a z nebe se spouštějí tenké nitky kapek, které mi smáčí oblečení. Nevnímám to a užívám si klidu. Ani si nevšimnu, že začíná být tma a pokračuji dál v cestě až do uličky, kde nikdo nebydlí. Sice mně mamka varuje aby jsem tam nechodila, ale já to místo miluju. Dýchají z něj dějiny a něco jako válka, ano cítím prolévanou krev, umírající lidi a...a...nestvůry, které žerou jejich mršiny. "Neeeee!Prosím, dost!Dost!", křičím a s brekem jsem upadla na kolena. Stále se mi promítají ty řvoucí lidé a já...já už nemůžu, radši chci zemřít. Vzpamatuju se a běžím aniž by jsem přes slzy viděla kam.
Zastavím se u velké zdi počmáranou grafity.
Najednou slyším dva muže jak se baví: "Našel si jí? Ne? Jak si to představuješ, zrovna teď, kdy dosáhla věku...", druhý mladší se jen omluvně omlouval, "Promiňte pane, ale nemohl jsem jí najít, jak odešla ze šk...". Najednou jsem se zastavila ve škole...takže je to moje spolužačka, protože "moje" škola je jediná v tomto kraji. Najednou se mi zatmělo, oni mně uviděli a rozběhli se za mnou.... co mám dělat? Slyšela jsem jen hvizd a pak tma...tma...tma. "Halo! Kimi halo!", prudce jsem se zvedla, "Dyť je sobota!". Najednou mi ruka prudce položila na postel a jási uvědomila, že jsem vedle. "Za prvé neni sobota a za druhé nejsi doma.". Opravdu hodně jsem přestřelila nade mnou stála žena, která se na mne přísně dívala. Zastyděla jsem se a už už jsem se chtěla zeptat, kde je moje matka, ale najednou jsem to uviděla. Nebyla to standartní nemocnica, tahle měla nějaké divné přístroje a plno lidí všude kolem. "Dobrý je v pořádku.", řekla ta žena do mikrofonku u úst. Pomohla mi ze židle a zavedla mne do pokoje. "Kde to jsem?", zeptala jsem se a vypadala jsem dost zmateně. "Jseš v laboratoři.", a protože viděla že to stále enchápu, tak se rozpovídala: "seš ve vědecké laboratoři proti upírům (Pozn. autorky: Jak jinak...xD)
máš v sobě geny, které způsobují, že budeš toužit po jejich krvi." Tak těmito slovi se mi otevřel druhý svět...

Ticho

19. září 2011 v 21:02 | Keat

Moje ruce přejíždí po švech a prsty hladí studené kameny. Koukám jak se výří prach a připadám si jako ve snu. Lehnu si na zem a nechám se chladit kamenou zemí. Plně vnímám strukturu a chlad, zavřu oči a přemýšlým....
Najednouněco slyším, ano je to stále zřetelnější....vím to jistě to bude moje vysvobození, ale po chvíly zvuk utichne a já sebe proklínám, že si dávám špatné naděje. Ale jako v omráčení znovu slyším ten zvuk podrážek klapající o neintimní zem, načichlou smutkem a nadějí.
Nejsem schopný postavit se na nohy, jako by mi nepatřili a já jsem se snažil pohnout z dávno mrtvým člověkem. Najednou slyším skřípot, proužek světla mi na pár sekund oslepil, pak jen bylo slyšet řinčení misky o podlahu a bouchnutí...tak tohle byla moje naděje?! Nějaký muž, co mi sem hodil misku s kaší a odešel? Lehl jsem si vzteky na břicho a snažil jsem se myslet na něco hezkého, aby jsem se uklidnil. Můj vztek vyhál, zvedl jsem se a bosou nohou jsem kopnul do dveří. To bylo vše na co jsem se zmohl.
A tak jsem si sednul do kouta a dśložil jsem ruce. To není fér "NENÍ!", zaječel jsem do ticha. Najednou jsem zjistil, že už ani nevím jak můj hlas zní... to TICHO, a všudyužírající se temnota.
Znovu jsem zakřičel, ale najednou mě z toho začala bolet hlava, "Asi na toejsem zvyklí", řekl jsem si pro sebe, zjistil jsem, že nic jak ticho neznám a ani nechci znát. Přestala mi zajímat budoucnost, vyčítal jsem si minulost, ale proč?!
Třeba mi někdo zachrání, ale mně se nejspíš nebude chtít pryč. Proč ptáte se? Tady jste pánem vy, panujete tichu a tmě.... a co je víc?
 
 

Reklama